Pozadí puče: proč vlastně bojuje Erdoğan s gülenisty?

Po nezdařeném vojenském puči 15. července byli z komplotu proti vládě a státu obviněni příznivci islámského klerika Fetullah Gülena,  dnes „úhlavního nepřítele“ prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, který je se svou Stranou spravedlnosti a rozvoje (AKP) u moci již 16 let. Jakou hrálo hnutí v turecké mocenské struktuře doposud roli?

Erdoğan jako politik dobře rozumí svým voličům, je výborným manipulátorem a řečníkem, je posedlý osobní mocí. Využívá ke svému prospěchu semidemokratický systém a politickou kulturu nepotismu v zemi, která svou novodobou historii postavila na kultu jednoho muže, Atatürka, jenž je dnes jediným politikem moderní turecké historie, jehož moci a vlivu zatím Erdoğan nedosáhl.

Tradičním úhlavním nepřítelem Erdoğana byla armáda a kemalistické kruhy, strážci sekularismu a Atatürkova odkazu. Straně však chyběly elity, kterými by obsadil kemalisticky orientované klíčové instituce. Spojila se tedy s gülenisty, které v Turecku znají jako hnutí Cemaat či Hizmet. Cemaat stavěl především na učení Gülena a usiloval o přeměnu státu v aparát věrný jeho  výkladu islámu skrze vychování vzdělaných elit. Cemaat tak v době nástupu AKP disponoval právníky, soudci, učiteli, novináři a státními úředníky potřebnými k odstranění kemalistů.

Od počátku vzestupu k moci Erdoğan pod rouškou demokratizace oslaboval armádu a jako její protipól posiloval policii. Jakmile proběhla desekuritizace Turecka, zaútočil na armádu přímo. V roce 2011 byly gülenistickými policisty a soudci zatčeny a následně odsouzeny stovky lidí kvůli členství v neexistující organizaci Ergenekon. Na jejich místa byli dosazeni lidé věrní vládní straně a Gülenovi. 

V roce 2013 však přichází ve vztazích s Fetullahem Gülenem rozkol. Policisté z hnutí Cemaat zveřejnili nahrávky, které měly prokázat korupci v AKP. Z klíčového spojence se Gülen stal nepřítelem a lidé a firmy spojené s jeho hnutím se stali nepohodlnými. Propuštěním ze služby a zatčením tisíců policistů, soudců, učitelů a jiných státních zaměstnanců po 15. červenci 2016 tak pokračuje již dříve započatý boj proti Cemaatu.

Veřejnost puč zavrhla, podle projektu Streetbees se proti němu vyjádřilo 82 % obyvatel, ale některé kruhy vnímají současné aktivity s nedůvěrou, protože se obávají, že střet obou skupin bude mít za oběť i ty, kdo s Cemaatem nemají nic společného. 

Současné události hrozí obrovskou polarizací země. Do ulic denně vychází fanatičtí následovníci Erdoğana, mnozí z nich mají zbraně a pocit, že je vše dovoleno. Hrozí pogromy, hlubší eskalace konfliktu s Kurdy ale i dalšími menšinami, především Alavity. Zvyšuje se nevraživost vůči třímilionové syrské populaci. Oslabená turecká armáda by se mohla stát terčem dalších útoků ozbrojenců ze syrského a iráckého území. 

Nebezpečí střetu poroste, pokud turecká ekonomika nebude schopna zvládnout dopady událostí posledního roku. Na tyto hrozby odpovídá vláda tím, že povolává do služby dříve odvolané kemalistické elity, kterými nahradí gülenisty v armádě i justici.

Navzdory demokratizaci tureckého práva po roce 2002 nedošlo k internalizaci demokratických norem a silně konfliktní politická kultura směřující k úplné likvidaci oponenta přetrvala. Přesto se můžeme domnívat, že po období nestability, která bude ještě několik měsíců pokračovat, se Turecko bude normalizovat a to se týká jak domácí politiky, tak i jeho zahraničních vztahů se spojenci a se sousedy.

O autorce:

Lucie Tungul Tunkrová je absolventka Miami University, Ohio, USA (mezinárodní vztahy, 2002) a Univerzity Palackého v Olomouci (politologie a evropská studia, 2003). Titul Ph.D. získala v oboru politologie na Katedře politologie a evropských studií FF UP (2006). Od roku 2006 je odbornou asistentkou na Fatih University v Istanbulu. Specializuje se na problematiku evropské integrace, především rozšiřování, euroskepticismus a rozhodovací procesy v EU.

Štítky: